Režim příběhu
Kyklop
Obr pozoruje spící nymfu přes rozkvetlý hřeben. Redon mění rozdíl v jejich velikosti a neopětovanou lásku v setkání podobné snu.
- Obr vykukuje přes horu. Je zamilovaný.
- Jedno obrovské oko. Pro Redona často znamenalo duši.
- To je Galateia, mořská nymfa. Spí. Miluje jiného.
- Všude sladké barvy. Podle muzea ho dělají hrozivějším.
- On obrovský. Ona drobounká. Mezi nimi celá hora.
- U Ovidia rozdrtí jejího milého pod skálou. Redon maluje jen to, jak se dívá.
Kyklop je obraz asi z roku 1914, jehož autorem je Odilon Redon; jednooký obr Polyfém v něm zpoza hory pozoruje spící mořskou nymfu Galateiu. Patří Muzeu Kröller-Müller v Otterlu v Nizozemsku.
Co zobrazuje Redonův Kyklop?
Nad hřebenem se objevuje obrovské oko, zatímco dole mezi květinami spí malá postava. Redon zasazuje kyklopa Polyféma a mořskou nymfu Galateiu do krajiny, která jako by patřila do snu. Rozdíl v jejich velikosti je okamžitě znepokojivý.
Oko přitahuje pozornost dříve než částečně skryté tělo obra. Jeho tmavý střed vystupuje proti teplým barvám tváře a bledému nebi. Zakulacená hlava může působit něžně, ale upřený pohled i dotěrně. Obraz připouští obě reakce.
Proč má Kyklop tak velké oko?
Galateia spí a o pozorovateli nad sebou neví. Její bledé tělo obklopují husté barevné plochy. Kontrast mezi jejím odpočinkem a jeho bdělostí vytváří napětí bez viditelné konfrontace.
Velkou část příběhu vypráví barva. Květiny, zelené a žluté odstíny i mlhavé tvary splývají v imaginární terén. Krajina nepopisuje rozpoznatelné místo, ale nechává barvu a texturu nést náladu setkání.
Muzeum Kröller-Müller označuje nepřirozeně velké oko za nejnápadnější část obrazu a vysvětluje, že v Redonově díle je oko často symbolem lidské duše a tajemného, neznámého vnitřního světa. Oko tedy možná dělá dvě věci zároveň: špehuje Galateiu a otevírá okno do obrova vlastního vnitřního světa. Muzeum dodává, že neobvykle jasné barvy umocňují hrozbu obra, nebo spíš oka. Sladkost květin nebezpečí neruší. Zostřuje ho. (Muzeum Kröller-Müller)
Jak Redon Kyklopa zkomponoval?
Rozdíl v měřítku obě postavy odděluje. Polyfém se tyčí za hřebenem, zatímco Galateia leží v malém chráněném prostoru dole. Hora obra skrývá a zároveň vytváří překážku mezi ním a spící postavou.
V mýtu zůstává Polyfémova láska ke Galateie neopětovaná: ona miluje Ákida. Redon ponechává tento širší příběh mimo rám obrazu. Soustředí se na samotné pozorování a mění mytologickou epizodu v setkání, jehož výsledek nevidíme.
Co se v mýtu stane potom?
Jako symbolista Redon zkoumal vnitřní prožívání prostřednictvím fantazie a náznaků. Zde může být nadměrně velké oko víc než anatomickým rysem: dává pozorování téměř samostatnou přítomnost. Zářivá krajina činí podivnou scénu přitažlivou i znepokojivou.
Redon zastaví příběh dřív, než přejde v násilí. V Ovidiových Proměnách vypráví, co přišlo potom, sama Galateia. Polyfém, který zpívá na kopci, ji zahlédne s Akidem, vyrve z hory obrovský kus a mrští jím; ten mladíka pohřbí. Zpod skály prosakuje krev a Galateia udělá jediné, co sudičky dovolují: promění Akida v řeku, která nese jeho jméno. Nic z toho Redon nenamaloval, jen to pozorování. Obraz vznikl kolem roku 1914, asi dva roky před malířovou smrtí v roce 1916, a Muzeum Kröller-Müller ho řadí k mistrovským dílům symbolistního umění. (Perseus Digital Library (Ovid, Metamorphoses 13))
Polyfém zůstává napůl skrytý za hřebenem, zatímco Galateia dole spí. Vzdálenost mezi nimi nám dává prostor přemýšlet o jeho bdělosti, její nevědomosti a kráse krajiny. Žádné závěrečné gesto tyto protichůdné dojmy nerozhodne.
Detaily v kostce
Zdroje a další čtení
- Kyklop — Muzeum Kröller-Müller
- Životopis umělce: Odilon Redon (Wikipedie, anglicky)
- Kyklop (Wikipedie, anglicky)